Historie meče

První meče se objevují v době bronzové na Blízkém východě a v egejské Evropě. Bronz se snadno odlévá a je tvárný, ale měkký a málo tuhý — dlouhá čepel se ohne a ohnutá zůstane, místo aby se vrátila do přímky. Obvyklá délka je 50–80 cm, byť mykénští zbrojíři odlévali rapíry delší než metr.

Nejstarší kusy, například nálezy z Arslantepe, jsou staré kolem 5000 let — jsou ještě z arsenové mědi, starší než pravý bronz. Vlastní bronzový meč přichází s Egeidou kolem roku 1600 př. n. l. Jedny i druhé byly spíš předměty postavení než nástroji války: vzácné, drahé, ukládané do hrobů.

Keltové zvládli kování dlouhých železných čepelí, Římané jejich sériovou výrobu. Gladius je krátký pěchotní meč pro boj v sevřeném šiku za štítem; delší spatha patřila nejprve jezdectvu a od 3. století vytlačila gladius i z pěchoty.

Od spathy vede přímá čára k vikinskému meči. Táž rovná, obousečná čepel, týž způsob nošení, týž účel.

Široká, plochá čepel se širokým žlábkem, krátká záštita a těžká, často laločnatá hlavice. Celá stavba je vyladěná na sek zpoza štítu.

Mnoho čepelí nalezených ve Skandinávii vzniklo v porýnských dílnách. Nejslavnější nesou vykládaný nápis ULFBERHT — značku, která vydržela dvě staletí a dočkala se středověkých padělků s chybami v pravopisu.

Meč má v této době jméno, rodokmen a cenu statku. Dědí se, ukládá do hrobu, někdy se před pohřbem záměrně ničí.

Jak se šíří kroužková zbroj a kopí sevřené v podpaží, mění meč proporce: záštita se protahuje do příčky chránící ruku, hlavice se mění v disk, čepel se rovnoměrně zužuje.

Tvar kříže není náhodný ani čistě funkční — meč se stává obřadním předmětem. Pasování na rytíře, přísahy skládané na hlavici, ostatky vsazené přímo do ní.

Jsou to typy X–XIV Oakeshottovy typologie a období, kdy meč přestává být nástrojem a stává se odznakem stavu.

Plát mění všechno. Sek přestává fungovat, a tak čepel tuhne: kosočtvercový průřez, ostrý hrot, menší šířka. Rukojeť se prodlužuje pro obě ruce.

Objevují se traktáty: Fiore dei Liberi v Itálii, škola Johannese Liechtenauera v Německu. Halbschwert, úchop vlastní čepele, Mordschlag — rána mečem jako kladivem. Šerm se stává vyučovaným systémem s vlastním názvoslovím a osnovou.

Tytéž traktáty jsou dnes základem HEMA.

Zweihänder a skotský claymore jsou zbraně profesionálů. Doppelsöldneři — žoldnéři na dvojitém žoldu — je nosili v první řadě a kolem korouhve. Známý obrázek šermíře prosekávajícího se plotem pík pochází spíš z písemnictví 19. století než z dobových pramenů.

Zachycovací háky a kožený ricasso dovolovaly uchopit zbraň v polovině a pracovat s ní jako s krátkým kopím. To je okamžik, kdy meč přestává být univerzální a stává se nástrojem na jednu práci.

Palné zbraně ukončují věk zbroje a s ním i věk těžkých čepelí. Protivníkem už není muž v plátu, ale muž v kabátě — dosah a rychlost začínají vážit víc než hmota.

Rapír se svým složitým košem se stává zbraní ulice a souboje. Jezdectvo přechází k šavli, která se v Polsku rozvíjí do husarských typů a karabely.

Obousečný meč přežívá v obřadu: korunovace, rytířské řády, slavnostní uniformy — kde je dodnes.

Roku 1960 vydal Ewart Oakeshott typologii, která třídí evropské meče podle geometrie čepele. Je to počátek moderního poznání předmětu, jejž dotud popisovaly hlavně romantické katalogy.

Od 90. let roste HEMA: kluby čtou traktáty v originále, rekonstruují techniky a zkoušejí je ve sparringu. Tím vzniká poptávka po mečích, které se chovají jako originály — správná hmotnost, správné vyvážení, správná tuhost.

Vedle toho běží reenactment, sběratelství a populární kultura. Meč se vrátil — ne jako zbraň, ale jako předmět studia, sportu a posedlosti.