Anatomie meče
Meč není kus kovu s rukojetí, ale soustava pák, v níž má každá část úkol. Níže názvy částí meče, jejich funkce a dělení na druhy — bez mýtů o drážkách na krev.
lat. cuspis
Bodné zakončení čepele. Čím pozdější typ meče, tím ostřeji sbíhavý — je to odpověď na rozvoj plátové zbroje, v níž se hledaly spáry místo seků.
lat. debilis
Přední část ostří. Rychlá, ale ve vázání bez síly — tudy se vedou seky a body, ne kryty.
Podélné prohloubení vykované nebo vybroušené v čepeli. Není to „drážka na krev” — odebírá hmotu ze středu průřezu a nechává tuhost u ostří. Meč je lehčí, ne slabší.
lat. fortis
Část u záštity. Pomalá, ale ve vázání nejsilnější — jí se kryje a vytlačuje zbraň protivníka.
Příčka chránící ruku a umožňující ovládat zbraň protivníka. Záštitu měly už vikinské meče i římské spathy, ale teprve v 11. století se protáhla v kříž — a to změnilo šerm, protože ruka mohla konečně vyjít před linii štítu.
lat. manubrium
Dřevěné jádro nasazené na řap, potažené kůží a omotané řemínkem nebo drátem. Délka rukojeti rozhoduje, jestli je meč jedno-, půldruha- nebo obouruční.
lat. pomum
Protiváha snýtovaná na konci řapu. Posouvá bod vyvážení blíž k ruce — bez ní by i lehký meč táhl ruku dopředu.
Slovník
Čepel meče je celá ocelová část od záštity po hrot. Je to jediný díl, který nelze vyměnit, aniž by z meče zbyl jiný meč.
Čepel není plochá. V průřezu bývá čočkovitá, kosočtvercová nebo šestiúhelníková a její tloušťka klesá k hrotu. Právě sbíhavost rozhoduje o tom, jestli meč seká, nebo bodá — a jestli v ruce působí lehce, nebo táhne dopředu.
Podélné prohloubení vedoucí středem čepele — podle typu od poloviny její délky až téměř k hrotu. Není to drážka na krev: ta legenda nemá s řemeslem nic společného.
Žlábek odebírá hmotu odtamtud, kde nepracuje, tedy ze středu průřezu, a nechává materiál u ostří. Meč je lehčí, ne slabší. Tentýž princip jako u nosníku I.
Bodné zakončení čepele. Podle jeho tvaru se meč datuje nejsnáz: čím pozdější typ, tím ostřeji sbíhavý hrot.
Není to móda, ale odpověď na zbroj. Když plát vytlačil kroužkovou košili, sek přestal stačit a začaly se hledat spáry — a k tomu je potřeba hrot tuhý jako šídlo.
Příčka mezi čepelí a rukojetí. Záštita meče chrání ruku a umožňuje zachytit zbraň protivníka ve vázání.
Krátkou záštitu znaly už římské spathy a vikinské meče; zlomem bylo její prodloužení v 11. století. Ruka mohla konečně vyjít před linii štítu — žádný jiný detail nezměnil šerm tak zásadně. Průřez bývá osmiúhelníkový nebo obdélníkový, ramena rovná, zúžená nebo ohnutá k čepeli.
Dřevěné jádro nasazené na řap, potažené kůží a omotané řemínkem nebo drátem. Rukojeť meče je část, která se opotřebí nejrychleji a nejčastěji se vyměňuje.
O názvu typu rozhoduje její délka, ne délka čepele: jednoruční, půldruharuční nebo obouruční.
Protiváha snýtovaná na konci řapu. Hlavice meče posouvá bod vyvážení blíž k ruce — bez ní by i lehká zbraň táhla ruku dopředu.
Tvar bývá datovacím vodítkem neméně dobrým než hrot: kotouč, brazilský ořech, vícelaločná vikinská hlavice, komolý kužel. Oakeshott na nich postavil zvláštní typologii.
Prodloužení čepele ukryté v rukojeti, zakončené nýtem rozklepaným na hlavici. Jediná část, kterou není vidět a na které závisí, jestli meč vůbec drží pohromadě.
V dobré konstrukci běží řap celou rukojetí. Meče se zkráceným řapem vlepeným do rukojeti praskají právě v tomhle místě při prvním důraznějším seku — a proto se nehodí k ničemu než na zeď.
Dřevěné jádro obšité kůží, s ocelovým kováním na konci a lemem u ústí. Pochva na meč chrání ostří a slouží k přenášení, ale ne ke skladování.
Kůže drží vlhkost a obsahuje tříslo, takže meč držený měsíce v pochvě se vyžírá přesně tam, kam není vidět.
Dělení
Dělení vychází z délky rukojeti, ne z délky ostří. Meč dvousečný — tedy takový, který seká oběma ostřími — je ve středověké Evropě normou, ne zvláštní kategorií; jednosečné jsou tesáky a kordy.
Časté dotazy
Jen nezbytné cookies — bez reklam a sledování. Více
